Volný čas jako riziko

Autor: Mgr. Hana Czajkowska

Volný čas. Pro většinu z nás je to nedostatkové zboží a když ho na chvilku máme, víme naprosto přesně, čím ho naplnit nebo naopak proč ho nenaplňovat vůbec ničím. Při práci v Renadi jsem zjistila, že volný čas může být pro naše klienty dokonce ohrožující. Než se odhodlali s pitím (nebo jinou závislostí) přestat, zaplňoval jejich veškerý volný čas tento problematický “koníček”. Udržet si přes den hladinku, nedostat absťák a hlavně si zajistit zásoby pití na večer. To je obvykle to, co zaměstnává mysl závislého člověka, ať už má práci, rodinu, majetek, nebo je bez domova.

V období po léčbě při nově nastavené abstinenci se tím pádem objeví velké množství volného času, který je potřeba smysluplně zaplnit. Málokterý z našich klientů začal pít proto, že by mu alkohol tak moc chutnal a byla pak sranda. Pijí proto, že se jim v životě přihodilo něco fakt zlého, od zneužívání v dětství, přes smrt nejbližších, úrazy, které je vyřadily z práce, až po krach osobního života. Většinou je to kombinace více věcí najednou, které se pomocí alkoholu snaží unést. 

A najednou tam alkohol není a je tedy spousta prostoru se v myšlenkách vracet k situacím, kvůli kterým začali pít. Může to znít banálně, ale naplnění volného času něčím, co mi přináší radost a endorfiny, je pro zotavení stejně důležité, jako dobrá terapie. Proto jsme se v našich projektových aktivitách začali více věnovat právě naplňování volného času. Tým z bytů následné péče chodí s klienty hrát ping pong a fotbal, pořádají výlety do přírody a společné grilovačky. Naše umělecky zaměřená peerka je bere na houslové minikoncerty do kostela a připravuje pro ně muzikoterapeutická setkání. 

Pro závislého je moment přechodu (z léčby) do “normálního” života nesmírně těžký.

“No ten začátek , ten návrat do reality, byl úplně strašnej, protože já jsem měla první týdny problém jít po ulici. Zkrátka kam se člověk podívá, je chlast . Po těch čtyřech měsících, kdy člověk je fakt zavřenej a izolovanej od běžnýho života a od praktických, zdánlivě banálních věcí - jako třeba dojít si nakoupit , tak JEN  jít po ulici, to bylo jak v nějakým snu z vesmíru, to bylo jak když se dostaneš na nějakou cizí planetu, kde ničemu nerozumíš, nic nestíháš. Máš pocit, že ani nikdo nerozumí tobě…fakt jsem měla strachy. A ten chlast je úplně všude. Z té obrovské izolace jsem najednou musela jít po ulici, kde na každým rohu byla hospoda, ty hospody, kam jsem dřív chodila a já jsem na to byla úplně sama.”

Ono totiž nejde jen o opuštění bezpečného prostředí psychiatrické nemocnice nebo komunity, ale o odchod do úplně nového světa, o přechod z kultury závislosti, do kultury zotavení (White, 1996).

Terapeut Pavel Nepustil dokonce hovoří o ostrovu závislosti a ostrovu zotavení; tyto dva ostrovy spojuje pomyslný most, který je nesmírně obtížné přejít, protože kultura a lidé druhého ostrova jsou pro mě v tu chvíli noví a neznámí. Proto je úkol sociálních služeb vytvořit nejrůznější formy podpory jak při přechodu, tak pro nově příchozí respektive navrátilce na ostrov běžného života. A v Renadi se snažíme být takovým mostem mezi těmito ostrovy. 

Zdroje:

White, W. L. (1996). Pathways: From the culture of addiction to the culture of recovery: A travel guide for addiction professionals. Hazelden Publishing.

Všechny aktuality